Mílí přátelé,
rád bych se s vámi podělil o zážitek, jak si mě Bůh našel. Odmalička jsem vyrůstal v tradiční křesťanské rodině, kde mi nejen rodiče, ale i prarodiče a lidé v blízkém okolí předávali základní křesťanské zkušenosti, životní příklady a křesťanský náhled na sebe a svět. Popsal bych to asi takto: blízko Boha, ale bez něj. Mezi mnou a Bohem byla silná, neviditelná stěna.
Přesto, když se podívám zpátky, můžu s jistotou říct, že se ke mně Bůh několikrát zřetelně přiblížil. Vzpomínám si, když mi bylo 12, že jsem se poprvé hlouběji začetl do Bible. V 17 letech jsem zjistil, že můžu Bohu předkládat své osobní potřeby a přání. Přesto jsem vnímal, že můj život jaksi není v pořádku, že mi něco chybí a že si sám se sebou nevím rady. Bylo mi 18 let, když jsem se ocitl na vysoké škole v Brně mimo svou rodinu. Můj život nebyl vůbec v dobrém stavu – bylo v něm hodně neodpuštění, vnitřního neklidu a lži. Ani můj postoj k Bohu nebyl dobrý – podle mých tehdejších představ mi měl Bůh za úkol pomáhat uskutečňovat mé vlastní přání a plány.
Na druhé straně jsem stále jasněji vnímal, jak mě mé vlastní „problémy“ táhnou dolů – pryč od Boha i lidí. K Bohu jsem se většinou obracel s postojem: „Pane, dej mi.“ Zároveň ale začaly také přibývat modlitby: „Pane, co chceš Ty“.
Jako „z udělání“ jsem se v té době na studentských kolejích setkal se studentem z Etiopie, který se mnou začal mluvit o Bohu úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Ten člověk byl úplně jiný – plný pokoje a radosti. Na něm jsem viděl skutečný život s Bohem. Zatoužil jsem po tom, co měl on. On uskutečňoval všechny ty křesťanské ideály, které jsem znal. Zároveň jakoby mě Bůh volal k opravdovému odevzdání života. To mi ovšem nechtěly má vlastní pýcha a sebespravedlnost dovolit! Jako by toho nebylo dost, Bůh mě v té době dostával do hodně nepříjemných situací na vojenské katedře. Hodně to „drtilo“ mé sebevědomí.
Až na začátku května 1988 jsem jasně uviděl – potřebuji radikální změnu! Všechno se to ve mně pralo a hádalo. Zdálo se mi hrozně pokořující, že bych měl Bohu dovolit řídit svůj život! Byl jsem na Boha a na život hrozně naštvaný a cítil jsem se tak ublížený! Až se nakonec ve mně něco zlomilo. Řekl jsem si v sobě: „Dobře budu Boha hledat za každou cenu“. Uznal jsem, že Bůh může použít jakékoliv lidi a okolnosti, jak on sám chce a já mu chci přestat „radit“, co má nebo nemá dělat a říkat. Všechno ostatní se událo tak rychle, že se mi tajil dech! Bůh mě přivedl (samozřejmě skrze živé lidi) do letničního shromáždění, kde se za mě modlili, po jejich nabídce jsem odevzdal svůj život Bohu a během týdne jsem byl jsem pokřtěný Duchem svatým! Takové věci byly pro mě dlouho naprosto nepředstavitelné a „naprosto pod úroveň“. Bůh mě ale přesvědčil o tom, že on je nejen skutečným Bohem, ale že chce být Vládcem a spasitelem mého života skrze Ježíše Krista. Po tom, co přijmu jeho odpuštění a otevřu se dokořán jeho lásce a péči. Během dalšího půl roku Bůh obrátil můj život „vzhůru nohama“! Odpustil mi všechny mé hříchy! Zjistil jsem, že sice jsem Boha hledal, ale ve skutečnosti On našel mě a dal se mi poznat. Odpustil jsem všem svým blízkým i sám sobě, až jsem mohl skoro létat, když to všechno ze mě spadlo! Ta tlustá, neviditelná, jakoby skleněná stěna mezi mnou a Bohem byla konečně rozbitá a já jsem mohl svobodně dýchat. Můj poničený život začal povstávat z chaosu a uzavřenosti a já se začal otevírat nově poznávaným Božím představám a přáním. To se stalo mou životní perspektivou.
Zpětně jsem uviděl, že jsem to byl ve skutečnosti já a můj hřích, kdo bránil Bohu v jeho plánech. Vždyť celých dlouhých dvacet let jsem žil blízko Boha a přece bez něj! Dnes můžu s odstupem říct, že když Bůh mohl zachránit mě, pyšného, náboženského a skeptického člověka, může zachránit každého! Proč by Bůh chtěl zachránit jen mě nebo jenom nás. Jeho laskavý záměr je namířený k lidem v našem okolí a chce být i jejich Pánem.
Pavel Vik