Jak jsem uvěřila
Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, o Bohu se doma vůbec nemluvilo, vlastně rodiče ani neuvažovali, že by mohl být. Měla jsem hezké dětství, rodiče se měli rádi, bydleli jsme v krásném domě na vesnici, žádné velké starosti. Dalo by se říct, že jsme byli bezproblémová rodina. Když jsem byla malá, rodiče stavěli dům, neměli na nás s bratrem moc času a tak jsme skoro každý víkend trávili u babičky a dědy. Babička věřila v Boha, brala to jako samozřejmost, že Bůh je. Někdy něco málo pověděla o víře, měla jsem ale pocit, jakoby Bůh byl někdo hodně vzdálený a přísný. Přesto díky babičce jsem začala přemýšlet, jestli Bůh opravdu není.
Ve 14 letech jsem začala chodit do tanečních, na diskotéky. Cítila jsem, že se mi otvírá svět a mám možnost si užívat, trochu alkoholu, zájem kluků, co mi může ještě chybět, nic víc přece nepotřebuji. Později jsem byla zklamaná a rostl ve mně strach z budoucnosti. Viděla jsem kolem sebe, jak se lidé rozvádějí, jsou nešťastní, nemají žádnou jistotu v životě. Poznala jsem, že spoléhat na lidi, na sebe je hrozně nejisté a pobavení na diskotékách je jen chvilkové a nenaplní.
Začala jsem přemýšlet o Bohu a rozhodla se modlit každý večer před spaním, nevěděla jsem jak, tak jsem zkoušela nějaké modlitby jako „andělíčku můj strážníčku“, toužila jsem po nějaké jistotě, pevném bodě ve svém životě. Cítila jsem, že potřebuji, aby někdo vedl můj život. Dobrá rodina ani vztah s klukem moje potřeby nenaplnili. Rostla ve mně jistota přesvědčení, že Bůh je. Kluk Viktor, se kterým jsem tehdy chodila, mi začal vyprávět o svém spolužákovi, který se změnil, protože uvěřil v Boha. Povídali jsme si o Bohu často a přijali pozvání na nedělní shromáždění křesťanů. Vůbec se mi tam nechtělo - co když to je nějaká sekta a podobně. Šla jsem jen pod podmínkou, že budu sedět vzadu a nikdo se mě na nic nebude ptát.
Přišli jsme tam, pastor mi podal ruku a pověděl jen tak mezi řečí něco co mě zasáhlo a mohl to vědět jen Bůh. Byla to věc, ze které jsem měla strach. Vypadalo to, jakoby mi Bůh řekl skrze pastora, že ví, o tom co prožívám, z čeho mám strach a nabízí mi tu jistotu, kterou tak hledám. Viděla jsem i na lidech, kteří tam byli, něco zvláštního, takový pokoj a zájem o mne. Věděla jsem od první chvíle, že Bůh je! Rozhodla jsem se dát pokřtít a oznámila rodičům, kam jsem začala chodit. Nejkrásnějším zjištěním pro mě bylo, že nemusím odříkávat naučené modlitby, ale můžu s Bohem mluvit osobně jako se svým přítelem, Otcem. Dozvěděla jsem se o Božím Synu Ježíši, který za mě zemřel, vstal z mrtvých a je živý. To skrze něj můžu přistupovat k Bohu. Ježíš se stal mojí jistotou! Víra v Něj rostla i tím, že jsme se za něco modlili a stalo se to. Viktorův táta měl v té době před operací zad, měl velké bolesti a nemohl spát, modlili jsme se za něj a on tu noc celou klidně prospal. Byl to pro nás i rodiče velký zázrak. Ježíš se mi stával stále bližší. Věděla jsem, že slyší moje modlitby, má o mě zájem a zajímá se o každou mou starost.
Vím, že Bůh má s mým životem plán, jako s každým člověkem a je jen na mně jak budu poslušná a naplním ho. To, že jsem mohla uvěřit a najít tu jistotu, kterou jsem hledala je jen velká Boží milost. Přeji, aby i vy jste mohli ve svém životě poznat či ještě více poznávat Boží milost a lásku.
Př. 3,5-6 Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost. Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky urovná.