Bc. Jan Bubík (1976)
- starší sboru AC Vyškov
- vedoucí diakonie a Linux klubu
- ženatý s Květkou Bubíkovou, mající 1 krásné dítě - Stanislava (2004)
O naší rodině a našem manželství si můžete poslechnout svědectví v pořadu TWR Fortepiáno - Sami na světě a přesto spolu.
Jak jsem uvěřil
Chtěl bych se s vámi podělit o pár postřehů ze svého života. Ne, že bych se měl čím chlubit – spíš bych některé věci raději přeskočil – ale proto, že chci na tomto místě vzdát chválu a dík živému Bohu za všechny ty roky, kdy o mne pečuje.
Vyrůstal jsem v úplné rodině, měl jsem moc hezké dětství. Naši rodiče se brali až po třicítce (mezi vrstevníky jsem měl asi nejstarší rodiče) a snažili se nás dobře vychovat. To bylo v Kroměříži a musím ještě říct, že nejsem jedináček, ale mám mladší sestru. Když jsem byl na konci základní školy, tak se změnil politický režim. Dědeček přišel za rodiči s tím, že bychom my děti měly chodit do náboženství. On byl v husitské církvi skoro celý svůj život a tak nás tam naši poslali. Taky mi děda dal Bibli. Na náboženství jsem se seznámil s biblickými příběhy ze starého i nového zákona. Je mi zvláštní, že jsem v té době neměl žádný problém to přijmout. Dokonce jsem sám přečetl Bibli od začátku až do konce. Když se na to zpětně dívám, vidím, že Bůh dokáže v tomto věku nějak jednat s dětským srdcem. On potvrzoval pravdivost stvoření i důvěryhodnost zpráv o zázracích v Bibli, i když jsem s ním neměl osobní vztah. Po určité době jsem se setkal s mládežníky z jiných evangelikálních církví v Kroměříži (třeba Sommerovi, Marek Šafer). Byla to pro mě zajímavá zkušenost. Zjistil jsem, že někteří z nich mají hlubší, bližší a niternější vztah s Bohem než já. Nejdřív jsem měl postoj „No a co, mně stačí co mám.“ Ale později jsem začal o těch věcech přemýšlet jinak. V září 1994 mě přátelé vytáhli do Prostějova na nějakou konferenci. Dnes vím, že to pořádali lidi z KS a AC. Pro mě tam bylo důležité kázání, které měl nějaký zahraniční řečník – jméno už nevím. Kázal o Bohu Otci a že On nás bere jako svoje děti. Na konci měl výzvu ke změně našeho života. Udělal ji taktním způsobem, kdy nechal všechny v sále sklonit hlavu a ať se přihlásí ti, kdo chtějí znát Boha jako Otce. Nevím, kolik lidí se hlásilo, ale já ano. Když jsme se vrátili domů, musel jsem o tom přemýšlet. Klekl jsem k posteli a volal jsem k Bohu: „Prosím odpusť mi moje hříchy. Jestli má být můj život bez tebe, tak je to úplně zbytečné.“ V té chvíli se stalo něco, co jsem nečekal. Bůh odpověděl do mého srdce tichým hlasem: „Neboj se, jsem s tebou.“ To byl můj začátek osobního vztahu s Pánem Ježíšem. Po nějaké době jsem se rozhodl vystoupit z husitské církve, v lednu 1996 jsem byl pokřtěn ponořením v AC a vstoupil jsem do vyškovského sboru. Byl jsem pokřtěn i v Duchu Svatém. Podílel jsem se tehdy na službě ve stanici Kroměříž. Rozhodl jsem se vystudovat VOŠMT. Po návratu z Kolína se ale věci začaly ubírat trochu jiným směrem, než jsem si původně představoval.
Modlil jsem se za manželku a Bůh mne vedl. Ale k mému překvapení to dopadlo tak, že jsem se musel přestěhovat do Vyškova a práci v Kroměříži jsem předal Pavlovi Sommerovi. Vnímám to jako Boží školu, která mne moudře vede. Za sbor ve Vyškově jsem vděčný, tolik jsem se toho tady naučil a prožil. Máme tu tak požehnané zázemí, které mi v Kroměříži chybělo.
Jsem velmi vděčný Bohu, že mne za ty roky vede svojí cestou. Přes všechny moje pády a kopance On je nad tím vyvýšený. Toužím jemu sloužit dál ve všem, co je před námi.
Potom jsem uslyšel Pánův hlas: "Koho pošlu? Kdo nám půjde?" Zde jsem, pošli mě!" odpověděl jsem. Izajáš 6:8