- Boží dítě, manžel a otec,
- profesionálně inženýr kvality v automotive,
- ve volném čase učitel a kazatel Bible.
- Stále pokračuji ve studiu teologie a stále víc poznávám Ježíše.
Jak jsem uvěřil
Byl jsem malý kluk, když můj otec uvěřil v Ježíše a jeho dílo na kříži. Pamatuji si, jak mi před spaním četl příběhy z velké obrázkové Bible. Vždy jsem jim věřil, nikdy jsem o nich nepochyboval. Věřil jsem, že Bůh je a také, že slyší moji modlitbu. Nijak zvlášť jsem to ale neprožíval. O několik let později uvěřil můj starší bratr a byl to on, kdo mě poprvé zavedl na návštěvu do církve - do sboru Apoštolskej cirkvi na Slovensku v Martině. Rodiče se zanedlouho přidali a tak se celá naše rodina stala součástí církve, kde byla kázána dobrá zpráva o Ježíši. Netrvalo dlouho a přesvědčen o Ježíši a o zvěsti kříže jsem se nechal pokřtít.
Několik let trvalo, než jsem začal cítit potřebu jistoty svého spasení. I přes všechnu znalost Bible a dřívější zkušenosti jsem jako teenager dělal věci typické pro teenagery a jako formální křesťan jsem věděl, že Bohu se nelíbí a jsou hříšné. Měl jsem pochybnosti o svém vztahu k Bohu a o jeho vztahu ke mně. Nemohl jsem s určitostí říct, co by bylo po mé případné smrti: soud, odsouzení, nebo nebe a odměna? Jelikož jsem všechno věděl a chodil do církve, často jsem se modlíval a hledal Boha, ale i přesto jsem nedokázal střást pochybnosti a taky zvláštní, napůl věřící a napůl typicky světský způsob života.
Roky plynuly, v životě jsem zažil různé více a méně úspěšné chvíle a některé velmi smutné chvíle. Problém mých teenagerských let se mi ale nikdy nepodařilo úspěšně odstranit. Opravdu mě Bůh miluje? Opravdu by jsem šel po smrti k němu? A co všechny moje hříchy, které pořád opakuji? Bylo mi 20, když jsem se v kanceláři svého prvního zaměstnání rozhodl, že svůj život takhle dál nemůžu žít a majíc chuť udělat něco razantního jsem šel šéfovi oznámit, že bych rád úplně skončil, nebo alespoň upravil úvazek na poloviční. Šéf s tím neměl problém, ale zajímalo ho něco jiného: "vraj ideš na nejaký tábor." "Tábor?", odpověděl jsem, "o ničom neviem." "Mima volala," usmíval se šéf, "a vravela, že ideš." Byla to pro mně novinka. Zvedl jsem telefon a zavolal Mime (Miriam byla dcera pastora, skvělá kamarádka a vynikající profesionál, shodou okolností známá mého šéfa). Opravdu mě přesvědčila, abych se zúčastnil Duchovního soustředění Apoštolské církve ČR, i když jsem o takové akce nikdy nestál a byl jsem taky značně skeptický.
Jak se ukázalo, byl to tento "tábor", kde se mě Bůh opravdu dotkl. Tam jsem ho zažil novým způsobem. Už jsem definitivně věděl, že po smrti půjdu k němu a s určitostí jsem věděl, že mě miluje a že mi nejen odpustil hříchy, ale také mě z nich osvobodil. Tam mě taky povolal do služby. O 2 měsíce jsem už dál nestudoval právo, ale biblickou školu a byl jsem odhodlán sloužit mu celým životem za jakoukoli cenu. Kromě toho jsem tam, jako příjemný bonus, potkal svoji nynější manželku Janku.
Jak jsem se dostal do Vyškova
Boží prozřetelností jsem se na biblické škole také setkal s Viktorem Balážem, jedním ze zakladatelů a dlouholetým pastorem sboru Apoštolské církve ve Vyškově. Viktor mě po téměř 8 letech kontaktoval s dotazem, jestli bych nechtěl pomoct s biblickým vyučováním ve Vyškově. Jelikož mě na to Bůh připravoval a opět to potvrdil, souhlasil jsem a přestěhoval se z Martina do Vyškova (i když jsem nejprve nevěděl, kde Vyškov vlastně je) a je pro mě ctí podílet se tady na rozvíjení Božího království, které mění životy a svět kolem nás.
Kontakt
mail@davidkovac.eu
davidkovac.postach.io